Čemu? Všemu, tedy každé změně, kterou ve svém životě uděláte, ať už se týká pohybu, stravovacích návyků, životního směru…

My lidé jsme tvorové netrpěliví. Už když jsem byla malá, pamatuju si, jak vždy, když jsem po něčem toužila, chtěla jsem to dostat teď. Hned. Okamžitě. Naši se mě snažili vychovávat a přesvědčit, že čím déle po tom budu toužit, tím více si to pak užiju, až to dostanu, ale ačkoli to zní rozumně, u mne to nefungovalo. Když mě nechali moc dlouho čekat, tak nějak jsem se přestala těšit a v okamžiku, kdy mi to konečně slavnostně předali a očekávali jásot a nadšení, já už to jen bez většího zájmu vzala na vědomí.

Trpělivosti jsem se učila dlouho a pracně, a dodnes bych to neoznačila za svou nejsilnější stránku. Asi poprvé jsem byla cílevědomá, pilná a trpělivá, když jsem se někdy ve 23 letech rozhodla, že chci pracovat v recepci CKM Juniorhotelu Krakonoš v Mariánských Lázních, a tam samozřejmě vyžadovali znalost jazyků. Za totáče jsme se ve škole učili akorát tak ruštinu, ale já od dětství chodila i na němčinu a angličtinu do kroužků. Jenže na popovídání s hosty to moc nebylo. Takže jsem si koupila učebnici pro samouky a každý den, fakt každý den, jsem se z ní učila. Navzdory svému nechutnému zlozvyku číst knihu současně odzadu, zprostředka i od začátku, jsem u učebnice postupovala skutečně od první kapitoly až do konce. Ne že by mě to nějak speciálně bavilo, ale po prvních několika dnech jsem zjistila, že už mi to nepřipadá ani tak těžké, ani tak protivné, a nakonec jsem v tom našla i jakýsi druh zalíbení. Vzali mě a já se pak v němčině zlepšila hlavně tím, že jsem na recepci s hosty hodiny propovídala o všem možném, a hodně četla.

To bylo poprvé, ale rozhodně ne naposled, co jsem se přesvědčila, že když dám něčemu čas a budu trpělivě po kouskách pokračovat stále dopředu, nemůže to dopadnou jinak než úspěchem. Podobným způsobem jsem si pak udělala certifikaci z angličtiny i z té němčiny, stala se ze mne ředitelka jedné a pak i několika poboček v bance, před pěti lety jsem úplně převrátila svůj život a získala zpět svou lásku, před třemi lety jsem vyhrála transformační soutěž Do formy… dá se to vztáhnout na úplně všechny situace v životě.

Vždycky, když se mě někdo zeptá, jestli si myslím, že třeba v takovéto soutěži může uspět, říkám, že ano. Zrovna jako můj milý, když se ho někdo zeptá, jestli může uběhnout maraton, říká, že ano. Všechno jde, když se chce (to zase s oblibou říkal můj tatínek, a já se s ním do krve přela, že to není pravda). Co pro úspěch v jakékoli oblasti musíte udělat? Není to nic složitého:

1. musíte opravdu chtít. Vy. Nestačí, že chce někdo jiný (milý, manželka, šéf, maminka…)
2. nejlepší je, když to má termín, ale není to podmínkou. Na mne třeba termín funguje jako pověstný Damoklův meč, který mi visí nad hlavou, a nutí mě udělat si plán kroků, které mě k němu dovedou.
3. Začněte. To je překvapivě možná to nejtěžší, ale každá cesta začíná prvním krokem. Tak ho udělejte!
4. Pokračujte. Zní to jednoduše, ale přijdou dny, kdy se vám nebude chtít (cvičit, běhat, učit se slovíčka, pracovat na vztahu nebo úklidu svého života…). Nepřestávejte, právě z těch malých postupných kroků se tvoří ten velký úspěch na konci, i když to tak teď třeba vůbec nevypadá.
5. Vizualizujte. Jedna z absolutně nej pomůcek! Dokážete-li si to představit, můžete to i udělat/mít. Vizualizujte si cíl nejlépe každý den aspoň pár minut, vžívejte se do pocitu, že už jste tam. Musíte to v duchu vidět, slyšet, cítit – představivost je úžasná síla, využijte ji ve svůj prospěch!
6. Nevzdávejte to. Dotáhněte to až do konce. Nikdy nezjistíte, kam až můžete dojít, když to vzdáte v půli cesty.
7. A konečně – dejte tomu čas. Některé věci – možná dokonce všechny – prostě nejdou lineárně. Hezky je to vidět např. na váze: vážím se teď v rámci přípravy Do formy každé ráno. Jsou dny, kdy mám z čísla radost, a pak přijdou dny, kdy jsem nešťastná, zklamaná, říkám si, jak to? Tak se snažím, cvičím, běhám, odříkám si, tři dny šla váha krásně pomaloučku dolů, a teď se vrátila zase zpátky! A zůstanu tam třeba další 2 – 3 dny! Pak se ale podívám na graf a týdenní průměry, a vidím, že i přes ty výkyvy nahoru – dolů jsem každým týdnem lehčí, a graf má jasnou sestupnou tendenci. To samé se děje v posilovně: zlepšuju se, na osu si nakládám stále více a více, a pak přijdou dny, kdy zvedám horko těžko samotnou osu a vůbec nic mi nejde!

Upřímně, tahle soutěž je celkově hodně poučná. Musíte cvičit tvrdě, abyste vybudovali svaly, které dají postavě ten správný tvar. Musíte přidat kardio, abyste spálili více tuku a ty svaly byly vidět. Ale nesmíte to přehnat, protože byste byli unavení a nemohli cvičit ani dělat to kardio. To samé s jídlem. Musíte udělat kalorickou restrikci, abyste hubli. Ale nesmíte to přehnat, protože byste neměli energii na život a ty aktivity, které potřebujete dělat. Navíc byste mohli podlehnout bacilům, které se na tělo, těžce zkoušené tvrdým tréninkem a dietkou, slétají jako vosy na med! Je to takové každodenní vážení – zvažování, kolik je dost a kolik už je příliš, balancování práce a odpočinku, jídla a pití, pokroku a zastavení… A přesně takhle to funguje ve všem, ale vtip je v tom, že se prostě nesmíte zastavit a musíte jít neochvějně stále dál a dál, i když to zrovna nejde. 

Na druhou stranu mnohdy vidím, jak někteří lidé dlouho dělají stále to samé, ale nemají výsledky. Přátelé, jestliže se třeba rok snažím zhubnout, a výsledkem je několik kilo navrch, případně hubnu, zastavím se a už měsíc se nic nemění, asi to nebude dobrá cesta. Stejně jako když cvičím, ale ani po měsíci, dvou, na sobě nepozoruju změny k lepšímu. Je potřeba – ne každý den, ale rozhodně třeba každý měsíc – vyhodnotit, jak pokračuju, a když výsledky nejsou žádné, nebo dokonce horší, změnit cestu k cíli. Přesně tak, jak jsem psala o kousek výše – tu něco přidat, tu něco ubrat, jemně, nemusí to být žádné radikální změny. Hlavně ale neskákejte z jednoho do druhého, to totiž nebude fungovat nikdy!!

Přeju vám hodně radosti z dosahování cílů, ale hlavně z uvědomělé a trpělivé cesty k nim. Ne nadarmo se totiž říká, že cesta je cíl!